články

Přijďte se podívat na první fotovýstavu Kergemarha-kór a přátel. Výstava začíná 6.2.2012 a po dva měsíce bude přístupná v Muzeu příhraničí ve Kdyni za symbolické vstupné 10 Kč (děti 5 Kč). Vystavují Dan Balcar, Robert Balcar, Jan Blahut, Vojta Duchoslav, +Jakub Hrubý, Břéťa Krejsa, Eva Poláková a Alena Stříbrná.

Od 1.2. do 31.3. bude Kergemarha-kór ve spolupráci s infocentrem ve Kdyni pořádat výstavu fotek – je to výborná příležitost i pro vás, mladé fotografy ze Kdyňska a Domažlicka. Pokud byste rádi vystavili své fotografie, neváhejte nás kontaktovat na e-mailu kergemarha-kor@googlegroups.com nebo Jezevcovi na 728118133. K dispozici bude 15 panelů o ploše cca 1,5 čtverečního metru. Téma je volné.

Na letošní zimní putování jsme si naplánovali hřebenovku z Modravy do Železné Rudy. Složení poutníků se pro každou podobnou akci mění, a tak 19. února nasedaly ve Kdyni do vlaku tyto osoby: Jezevec, JITChI, Bojínek a Luboš. Důvěřivý čtenář by se snadno mohl nechat zmást a namítat, že v této sestavě jsme absolvovali zimní výlet loňskou zimu, ale to bychom předbíhali. Jednak Luboš jel s námi pouze náhodou – sám jel totiž do Budějic na zkoušku, v Klatovech k nám navíc přistoupil Křemílek se svou fenkou jménem Rambo. V Sušici jsme se s Lubošem rozloučili a na Modravu, bodu A tohoto výletu, jsme dojeli autobusem. Čas: kolem desáté.

Koncem září jsme s Pavlínětem využili možnosti svézt se strýcem Jiřím do Švýcar, konkrétně k Bodamskému jezeru nedaleko Kostnice. Cesta sem přes Německo a část Rakouska trvá k pěti hodinám a jelikož jsme vyrazili ráno, po obědě jsme se už vybalovali v kempu Ruderbaum. Strýc Jiří, pracující ve vedlejší obci, se odjel ubytovat do svého oblíbeného hotýlku, my jsme ale museli ještě dobrou hodinku počkat, protože Švýcaři mají obvyklou pracovní dobu od rána do večera s dvouhodinovou polední přestávkou. V mezičase jsme si alespoň prošli ne zrovna malý kemp, táhnoucí se dobrý kilometr na břehu jezera.

Od loňské výpravy do italských Dolomit uplynul bezmála rok a my se začali připravovat na druhou výpravu do těchto pohádkových hor. Od první výpravy se naše společnost rozrostla o Bzuka a mého tátu, který stejně jako vloni až do poslední chvíle nevěděl, zda vůbec pojede. Nejhůř na tom byl ale jako vždycky Robert. Nejenže se tohle léto stěhoval, neměl tím pádem doma čím topit a naopak zas měl natažené břišní svalstvo a zablokovaný krk, nejvíc mu ale v odjezdu bránila svatba, kterou slíbil fotografovat a na kterou neměl záskok. Den před odjezdem už byli všichni nervózní, když se Robert ozval:

Právě jsem se vrátil z velmi zdařilého vodáckého kurzu se školou, a protože to byla akce značně legendární, tak jsem si řekl, že by bylo dobré i sem na KGMK napsat krátkou zprávičku.
Cestou tam (vlakem do Vyššího Brodu) mě provázela nejistota, jaká asi bude srpnová Vltava se skupinou 48 lidí. Naštěstí moje obavy z nesnesitelného počtu lodí se ukázaly být zbytečné, jelikož ne příliš příznivé počasí (větrno a mraky celou dobu hrozící deštěm) spoustu pseudovodáků odradilo a navíc naše velkovýprava se ihned po odjezdu rozpadla na menší skupinky, které se pouze občas potkaly v hospodě a v kempu.

Je šest hodin odpoledne ve čtvrtek 12.8. a já vzpomínám na doposud nejlepší akci těchto prázdnin, která skončila včera přibližně v ten samý čas a já bych chtěl, aby trvala ještě alespoň týden.
Ale popořádku jak to vlastně bylo:
Přes veškeré pesimistické názory meteorologů, rodičů a především meteorologického modelu Aladin (Aladinovi pravděpodobně došel gin z láhve a nebo ho naopak vypil až moc) jsme se já, Luďa a Janča sešli na koleji v Praze a vydali se vlakem směrem do Rtyně v Podkrkonoší. Cestu nám pravda trochu komplikovala výluka na trati, ale na druhou stranu jsme právě díky ní našli v Hradci Králové dalšího spolucestovatele Martina.

Už v prosinci loňského roku jsme se rozhodovali, kam vyrazit na zimní čundr. Dlouho mě již lákala oblast jihozápadní Šumavy od Třístoličníku po Smrčinu, kterýžto hřeben se vine po pravém břehu řeky Vltavy v těchto místech se rozlévající v lipenskou nádrž. Rychlým telefonátem jsem zajistil dostatečné množství kamarádů zahrnující pochopitelně tvrdé jádro Kergemarha-kór – mě a JITChIho. Po zadání trasy do IDOSu na mě ale vyskočil strašidelný seznam přestupních stanic se začátkem v Plzni v 7 ráno a koncem v Nové Peci ve 3 odpoledne.

Kdo se domnívá, že archivaci je potřeba provést až po vykonání veškerých úprav, ten se mýlí. Archivování, resp. zálohování vašich obrazových dat by totiž ideálně mělo být provedeno po každém kroku úprav. Jak si ale sami odvodíte, takový postup by byl nejen časově, ale i datově náročný a práci by spíše přidělal než ušetřil. Řešení? Vytvořte jen tolik záloh, kolik je pro vás samotné nezbytně nutné.

Mapu jsem koupil už v zimě. Mapa je totiž základ. Ta naše nám posloužila víc než dost a po návratu působila jako potrhané vydání nedělního tisku, který někdo použil k zabalení salámu. Mapu jsem otevíral častokrát – poprvé na horách, kdy jsme s Robertem předběžně naplánovali trasu, mapu jsem otevíral hojně ve vlaku, na gauči a na záchodě. Otevřel jsem ji tolikrát, že už před cestou měla díry v rozích překladu. Naštěstí italští kartografové jsou natolik zruční, že dokázali důležité vrcholy, trasy a rifugia umístit mimo hrany a tím výrazně prodloužit čitelnost mapy.