Vylezli jsme z vlaku v bulharské Dupnici a začali se shánět po dalším spoji. Průvodce hlásal, že k Rilskému klášteru odtud jezdí denně dva autobusy, další dva jen do Rily. Měli jsme štěstí, protože druhý klášterní spoj měl jet asi za hodinu a půl. Vzali jsme tedy útokem nedaleký Kaufland spolu s vedle stojícím občerstvením a obohaceni o kjufteta a kebabčeta (bulharské tradiční dobroty – masové placičky a válečky chuťově podobné kebabu nebo bílým klobáskám) se vydali minibusem na cestu do rilského pohoří k monastýru Ivana Rilského.

Odkaz Ivana Rilského

„Ty bláho!“ divila se Pavlíně. „Čekala jsem, že to bude jako naše hrady.“

Tázavě jsem zdvihl obočí. Má slečna si všimla mého pohledu a dodala na vysvětlenou: „No jako že zastavíme někde dole a pak se vyškrábem nahoru ke klášteru. A taky že tu nebude tolik lidí.“

„V průvodci přece psali, že sem vede silnice,“ usmál jsem se při pohledu na dav Francouzů vylézajících ze zájezdního autobusu, stojícího jen několik kroků od vstupu do kláštera.

„Hele, nesmíš tam v kraťasech,“ poukázala Pavlíně na jednu z cedulek u klášterních vrat. S bručením jsem z batohu vyhrabal kalhoty a natáhl si je i přes kraťasy.

Faktické okénko: Ivan Rilský byl celebritou mezi bulharskými středověkými poustevníky. Svůj domov měl v jeskyni několik kilometrů od současného kláštera, který v jeho jméně založili v 10. století až jeho studenti. O čtyři staletí později byl ovšem zničen otomanskými nájezdníky, a tak jej pak v 15. století museli Ivanovi fanoušci znovu přestavět a trochu opevnit. Nutno říct, že jim v tom výrazně vypomohla ruská ortodoxní církev i jiní hodnostáři.Ovšem paní smůla s klášterem ještě neskončila a na začátku 19. století komplex vyhořel, stát zůstala jen Hreljova věž. Klášter byl znovu vystavěn architektem Petrem Ivanovičem a udělal to tak hezky, že byl koncem 20. století klášter zařazen na seznam památek UNESCO.

Klášter nás ohromil svou velikostí a přemírou barev. Srdce nejednoho německého turisty by dozajista zaplesalo nad kombinací tmavého dřeva s bílou omítkou, podobající se hrázděnému zdivu. Naopak šedé kamenné zdi Hreljovy věžežádnou omítku nepotřebovaly, neboť je zdobily důmyslně umístěné červené cihly tvořící pruhy a oblouky.

Zahřívací kolo

Slunce se začalo klonit k západu a nás ještě čekalo hledání nocoviště. Klášter sice ubytování nabízel, ale šlo hlavně o turistickou atrakci – vyrazili jsme tedy od kláštera po červeně značené stezce směřující do hor, k chiži Ivan Vazov.

Asi půl kilometru od kláštera jsme potkali dva značně unavené cestovatele.

„Ahoj, odkud jdete?“ ptal se jeden z kluků.

„Z Rilského monastýru.“

„Tam míříme, jak je to ještě daleko?“ vyptával se dál.

„Ne víc, než půl kilometru.“

„Tak to je dobrý. A kam jdete vy?“

„Chystáme se dojít na Ivana Vazova.“

„No, to je dlouhá cesta,“ uchechtl se mladík. „A pěkně strmá. Tak si to užijte.“

Pavlíně se zatvářila zoufale, ale nic naplat – už jsme se vydali na cestu a před velkým převýšením jsem ji varoval. Museli jsme od kláštera vystoupat přes kilometr vysoko. Zprvu se cesta klikatila po vrstevnici, jen mírně stoupala vzhůru.

„Kdyby to šlo furt takhle, tak by to bylo dobrý,“ lebedila si Pavlíně. Jenže zkušenému horalovi dojde, že čím dál půjde po rovině, tím strmější pak bude stoupání. Ale protože se slunce už klonilo k obzoru, výstup na náhorní planinu nás čekal až nazítří.

Medvědí záchod

Když se cesta stočila na sever a začala se plazit vzhůru do hor, začali jsme se poohlížet po místě k přespání. Neušli jsme ani kilometr, když jsme natrefili na plácek kousek od cesty, ukrytý v lese. Jen jsme jej museli vyčistit od zvířecích exkrementů. Uvařili jsme si jáhly se zeleninou a chystali se ke spánku.

„Průvodce tvrdí, že bulharské hory jsou domovem pro vlky a medvědy,“ četl jsem si ještě před usnutím. Pavlíně se mnou obavy z noční návštěvy sice nesdílela, ale to mi nezabránilo v rozvíjení všelijakých představ. Z odklizených výkalů se rázem staly produkty medvědí velké potřeby, každý noční zvuk věstil příchod medvědího zvědavce. Sice jsem vytáhl tašku s jídlem na strom, ale neumyté nádobí jsme lajdácky nechali povalovat jen kousek od stanu. Jaká chyba! Trestem mi byla noc, kdy jsem téměř nezamhouřil oči a neustále se něčeho děsil. Opravdu nás nějaké zvíře v noci navštívilo a chlemtalo vodu z neumytého ešusu. K ránu nám pak ze stromu na stan skočila veverka, čímž mě už docela probudila a já jen toužebně čekal, až se k nám skrz stromy připlazí paprsky ranního sluníčka.

Po nějaké době se ze spacáku vyhrabala i Pavlíně, která spala jako dudek. Sbalili jsme nocležiště, které jsme přezdili na „medvědí záchod“, a vyrazili do stráně, abychom se nasnídali na slunci.

Faktické okénko: medvědi se na Rile skutečně vyskytují, ale jen zřídka. Daleko větší zastoupení mají vlci. Kromě těchto velkých šelem zde žijí i někteří zajímaví živočichové, třeba šakal nebo slepec obecný. Nejčastěji ale uvidíte všudypřítomné krávy nebo koně.

Po stráních Rily

Čekalo nás značné stoupání, a tak bylo dobře, že jsme vyrazili brzy. Měli jsme už málo vody, mapa ale slibovala u cesty dva prameny. U prvního stála horská salaš a byl přetvořen v napajedlo pro kravky a koně, druhý byl suchý. Nic naplat, museli jme dál a doufat, že nám poslední zbytky vody vystačí k prvnímu jezírku.

Vystačila, ale jezírko také nebylo právě při síle, a tak jsme přeci jen ještě vydrželi a vodu si nabrali z jednoho z potoků, které tekly dolů k chiži Ivan Vazov, k níž jsme se rychle přiblížili. Nastal čas na konzultaci s mapou, protože den ještě nekončil a u chiži bychom jen zabíjeli čas.

Sedm ledovcových jezer

„Co kdybychom k těm sedmi jezerům vyrazili ještě dneska?“ zkusil jsem navrhnout poté, co jsem několik minut civěl do mapy.

„A kolik máme času? A není to do kopce?“

„Času je dost, jsme teď akorát na půli cesty mezi Ivanem Vazovem a sedlem Razdela. Od toho sedla je to jen kousek z kopce. Pak kolem jezer – to bude po rovině – a pak jen nahoru přes takový sedýlko a jsme nad Ivanem. Žádný velký stoupání.“

„Ale říkal jsi, že už dneska žádný kopce nebudou,“ netvářila se na ten plán Pavlíně.

„To jo, ale představ si, že to budeš muset jít zítra, ale až zdola od chiži,“ pokračoval jsem v přesvědčování. „Navíc nevím, jak dlouho nám zítra potrvá sejít dolů s hor. Nerad bych si ubíral čas tím, že půjdeme ráno ještě na jezera.“ Ještě jsem Pavlíněti ukázal trasu na mapě (čímž jsem ji moc nepřesvědčil), ale nakonec jsme k jezerům vyrazili.

Vystoupali jsme do sedla Razdela ve výšce 2600 m n. m., kde se křížilo několik turistických cest. Uprostřed křižovatky stála kovová konstrukce se dvěma zvonky, sloužící bůh ví k čemu, snad k přivolání pomoci. Ze sedla jsme začali klesat do ledovcového karu zahaleného mlhou. Tu a tam skrz ni prosvitlo slunko, ale čím hlouběji jsme byli, tím byla hustší.

„To je pech,“ nadával jsem. „Celou dobu byl dneska pařák a zrovna když chceme vidět jezera, tak se zatáhne.“

Naštěstí nebylo té mlhy zas tolik a když jsme došli k prvnímu jezeru – Slze, závoj se roztrhal. Otevřel se nám výhled i do spodní části areálu, kde byla další jezera a turistické chaty.

„Proč se to jmenuje Slza?“ vyzvídala Pavlíně. Vyhrabal jsem poznámky z internetů a jal se vyprávět:

„Kdysi bylo pohoří domovem dvou mladých obrů, kteří svůj kraj opečovávali a žili si v něm šťastně. Jejich idylku ale narušil příchod blíže nespecifikovaných temných sil.“

„Jak jinak,“ odtušila Pavlíně, ale já pokračoval.

„Temné síly se rozhodly štěstí milých obrů pošpinit, rozvrátit a zadupat, což se jim vzhledem k jejich přesile celkem dařilo, zvlášť s přihlédnutím k marné snaze obrů zachránit každičké stébélko, které na horách rostlo. Mladý obr však v jedné z mnoha bitev padl a jeho družka propadla v úpěnlivý pláč. Toho se zalekly dokonce i temné síly, neboť vzápětí horstvo opustily. Obryně však plakala tak vydatně, že její slzy v mocných proudech stékaly po svazích hor a naplnily sedmero údolí.“

„Takže klasika, jezera tu vybrečela mýtická stvoření.“

Faktické okénko: My samozřejmě víme, že ta údolí již dříve vyhloubil pevninský ledovec, ale žádný z dávných Bulharů toho nebyl svědkem, a tak si museli vymyslet nějaký jiný příběh.

Od Slzy jsme sestoupili k dalšímu jezeru, Oku. Mlha už téměř odešla a jezera se tak ukázala ve své nejimpozantnější podobě – s bílými oblaky a modrou oblohou odrážejícími se v klidné vodní hladině. Sestup k Oku byl ale o něco delší, než se zdálo z mapy, a tak nás čekal poněkud větší výstup na hřeben nad Ivanem Vazovem. Pavlíně při pohledu na stezku vinoucí se od jezera vzhůru zasténala, ale nic naplat, vracet se by znamenalo úplně stejné stoupání. Inu, vyškrábali jsme se znovu do 2600 m n. m. a než slunce úplně zapadlo, dobrali jsme se dolů k chiži Ivan Vazov.

Složte si hřbet za hřbetem

Podle velikosti budovy jsme soudili, že by tam mohli kromě ubytování nabízet i nějakou tuzemskou krmi, ale čím blíž jsme byli, tím více se ukazovalo, že budova prochází celkovou rekonstrukcí a o jídlo bude zřejmě nouze.

„Dobar den,“ přece jen jsme to zkusili na staršího obtloustlého Bulhara, nějakou slečnu, která natírala prkna, a několik dalších maníků zapálených do rekonstrukčních prací. „Máte jen ubytování, nebo i vaříte?“

„Jen ubytování, jídlo nevaříme,“ spustil na nás obtloustlý Bulhar německy. Těšili jsme se na místní jídlo, po ubytování jsme zas až tolik neprahli.

„A můžeme si tu postavit stan?“

„Moment, zeptáme se rangera,“ řekla slečna, tentokrát anglicky a zavolala něco do baráku. Vyšel vousáč v kšiltovce a bundě se znakem národního parku a spustil perfektní angličtinou: „Tady spát nemůžete, tady je území parku.“ Ten zákaz nás překvapil, vzhledem k bordelu, který se kolem budovy nacházel. Jeden stan by zdejšímu ekosystému už těžko víc ublížil. Ale ranger pokračoval a máchl rukou k obzoru: „Můžete ale přespat tamhle za tím hřbítkem, tam je hranice parku. Ale žádnej oheň.“

S díky jsme se rozloučili a vyrazili asi půl kilometru za označený skalnatý hřbet, kde jsme pod koňskou stezkou rozbili tábor.

Od chiži Ivan Vazov na borůvky

Ráno nás probudilo slunce a vymetená azurová obloha. V téhle nadmořské výšce bylo už touhle dobou docela chladno, ale slunko nás při snídani hřálo do zad. Vysušili jsme orosený stan, sbalili svých pár švestek a vyrazili na cestu zpět do údolí. Nejdřív nás ale čekala tůra po stezce vinoucí se líně stále ve stejné výšce na západ. Oproti suchému hřbetu nad Rilským monastýrem byla tahle část hor bohatá na osvěžující pramínky, jichž ve velkém využívala volně se pasoucí stáda koní. Nejdřív jsme si mysleli, že jsou to koně divocí, ale z omylu nás vyvedlo cinkání zvonců, které si někteří z nich nesli pod krkem.

Cestu lemovaly bohaté trsy borůvek, které nás lákaly, abychom si do nich na chvíli sedli. Nenechali jsme se dlouho přemlouvat, a tak jsme pojídáním sladkých bobulí strávili dobrou hodinku. Čas ale neúprosně běžel dál a my se museli zvednout. Tahle část cesty byla příjemná, pomalu nás pod dohledem zvědavých koní vyvedla do sedla mezi Ashiklarským a Chernim vrchem, odkud začala klesat dolů do lesů.

Labyrint kleče a ráj strže

Dosud bylo značení této cesty vcelku dobré, ale od chvíle, kdy jsme vešli do klečového porostu, jsme se začali často ztrácet – značka mizela a zase se objevovala na náhodných místech. Z tisíce a jedné cestiček, které tu vyšlapal dobytek, se nedalo poznat, která je ta hlavní.

Věděli jsme, že máme jít po červené a že se od ní v jednom okamžiku oddělí modrá. Jenže poznat to byl docela problém, protože někdy byla na kameni červená značka, někdy jen modrá a jindy zase obě. A tak nám až asi pátá pouze modrá značka prozradila, že je něco špatně. Po levé straně jsme měli potok Malata reka, který jsme někde na jeho začátku měli přejít. Modrá stezka ale pokračovala dál po pravém břehu a nejevila snahu se stočit k potoku, ba naopak. Zanechal jsem Pavlíně u batohů a vydal se na průzkum – vylezl jsem asi sto metrů proti proudu a nakonec objevil brod s červenou značkou.

Cestu jsme sice nalezli, ale to ještě nebyl konec všem útrapám. Zprvu jsme byli rádi, když cesta opustila kleč, kterou se jen těžko dalo prodrat a hrozila opětovná ztráta značky. Vlezli jsme do lesa, kudy se šlo o poznání lépe, ale tu a tam byla lesní pohoda narušena zarostlou loukou plnou bodláků a kopřiv nebo obdobně zarostlými kamennými moři. Takovými místy jsme prošli jen díky náhodě. Opět se dalo jít mnohými cestičkami, značka nikde a člověk tak snadno mohl sejít ze směru.

To nejhorší na nás ale ještě čekalo – měli jsme sestoupat 750 m do údolí, ale slunce se už klonilo k západu a my jsme se stále pohybovali na zalesněné náhorní plošině. Cesta se klikatila sem a tam a když už jsme kousek klesli, o kus dál jsme si zase o stejný kus nastoupali. Až po velmi dlouhé době začal opravdový sestup a cesta se s námi vůbec nemazlila. Kamenitá kozí stezka přes popadané stromy a potoky nám dávala sakra zabrat.

„Až dojdeme dolů na velkou cestu, dáme si za odměnu čokoládu,“ snažil jsem se motivovat Pavlíně k dalšímu sestupu. Pavlíně se ovšem dožadovala čokolády ihned a když jsem neustoupil, bylo z toho ještě mrzení. Sám jsem šel v sandálech (boty se mi nechtělo vytahovat, zvlášť když jsme co chvíli brodili potok křižující pěšinu) a musel jsem se přemáhat, abych se na to nevykašlal a nehodil batoh do kopřiv.

Slunce už zapadalo, když jsme konečně sešli na velkou štěrkovou cestu podél řeky Bystrica. Po ní jsme už snadno došli na okraj stejnojmenné vesnice, kde jsme přespali v akátovém háji. Ranních 7 km do Dupnice už bylo jen nezáživným pochodem skrz obydlenou oblast a podél hlavní silnice.

Faktické okénko: cesta podél řeky Bistrica je jednou z „ekologických“ naučných stezek v rilském národním parku. Je to velká štěrková cesta, která vás přivede z obce Bystrica k vodopádu stejného jména. U cesty je několik útulen či odpočívadel, ve kterých mohou znavení turisté spočinout. A celé je to zaplacené z dotací EU.